V článku se budeme zabývat otázkou účtování a inventarizace sbírek muzejní povahy ve vlastnictví nebo správě muzeí a galerií, a to konkrétně přehledem aktuální právní úpravy, její problematickou aplikací a administrativní zátěží dvojí inventarizace sbírkových fondů.
Sbírka muzejní povahy je věcí hromadnou ve smyslu § 501 občanského zákoníku, která je ve své celistvosti významná pro prehistorii, historii, umění, literaturu, techniku, přírodní nebo společenské vědy (§ 2 odst. 1 zákona č. 122/2000 Sb.). Je tvořena souborem předmětů shromážděných lidskou činností. Základem právní úpravy účtování a oceňování takových předmětů je zákon o ochraně sbírek muzejní povahy a zákon o účetnictví spolu s prováděcí vyhláškou.
Podle § 25 odst. 1, písm. k) zákona o účetnictví se všechny kulturní památky, sbírky muzejní povahy a předměty kulturní hodnoty oceňují na 1 Kč v případě, kdy není známá jejich pořizovací cena. Písm. l) totožného odstavce přidává, že majetek (tedy i sbírky) nabytý bezúplatně či majetek neuvedený v § 25 odst. 1 pod písm. a) až k) bude oceněn jeho reprodukční pořizovací cenou. Toto ocenění se však neuplatní v případě, kdy byl majetek nabyt od vybrané účetní jednotky, typicky jiného muzea či galerie, která už ve svém účetnictví předmět ocenila.
Prováděcí vyhláška k zákonu o účetnictví v § 71 odst. 4 dále stanoví, že v případě, kdy dochází ke změnám v rozsahu sbírky muzejní povahy, nezmění se ocenění této sbírky ani pokud se rozšiřuje o věc, jejíž ocenění je známé. Takový sbírkový předmět je následně účetně vykázán zvlášť v položce A.II.2. Kulturní předměty. Zároveň však § 71 odst. 5 říká, že pokud dochází ke změně rozsahu sbírky muzejní povahy, u které je známé její ocenění, a to o věc, jež je oceněna jinak než 1 Kč, ocenění této sbírky se upraví o hodnotu věci, které se příslušná změna týká.
Zákon o ochraně sbírek muzejní povahy předepisuje v § 9 písm. i) vlastníku sbírky zapsané v centrální evidenci, aby nejméně jednou ročně provedl inventarizaci fondu nebo alespoň jeho určené části. Povinnosti je vlastník zbaven pouze tehdy, pokud byla provedena v předchozím roce mimořádná inventarizace. Celá sbírka přitom musí být zinventarizována nejméně jednou za 10, 15 nebo 20 let v závislosti na velikosti sbírky (§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 275/2000 Sb.). Inventarizaci sbírky, která je ve vlastnictví státu či samosprávných celků provádí podle § 12 odst. 7 ve spojení s § 11 odst. 7 zákona č. 122/2000 Sb. organizace, která ji a předměty v ní spravuje, typicky tedy muzea a galerie ve formě příspěvkových organizací.
Vzhledem k výše uvedenému nebude překvapením, že většina sbírek vlastněných či spravovaných muzei a galeriemi je v dnešní době účetně oceněna na symbolickou částku ve výši 1 Kč. Je tomu tak především z důvodu, že se jedná o historické předměty, jejichž pořizovací cena už dnes známa není. Takové účetní ocenění přitom zjevně neodpovídá skutečné hodnotě sbírkového předmětu a zásadně tak zkresluje obraz o aktivech organizace, čímž zřejmě porušuje účetní zásadu pravdivého a věrného zobrazení. Účetnictví muzejních institucí tak má pro jejich zřizovatele, tedy hlavní adresáty účetních informací, velmi malou výpovědní hodnotu.
Problematická je také aplikace zákonných ustanovení v případě rozšíření dosavadní, symbolicky oceněné sbírky o další předmět. Dochází-li k rozšíření na základě úplatného nabytí sbírkového předmětu, bude jeho pořizovací cena odpovídat jeho kupní ceně a nákladům. Pořizovací cena předmětu se sice následně promítne do účetnictví muzea zvýšením jeho aktiv, avšak ne jako součást sbírky, ale jako samostatná účetní položka. Z účetního hlediska tak nebude tvořit se sbírkou jeden celek i přesto, že dle definice zákona č. 122/2000 Sb. se o jeden celek-předmět jedná. Důsledkem toho je, že muzea a galerie jsou zákonodárcem fakticky nuceny vést dvojí evidenci sbírek. Jednu ve smyslu účetních předpisů a druhou dle zákona o ochraně sbírek muzejní povahy.
V případě rozšíření dosavadní sbírky bezúplatně nabytým předmětem bude v první řadě záležet na tom, od jakého subjektu byl tento předmět nabyt. Pakliže byl získán od vybrané účetní jednotky (např. jiné příspěvkové organizace), uplatní se přiměřeně postup dle předchozího odstavce. Z pohledu zákona se totiž bude jednat o již účetně oceněný sbírkový předmět. Pokud byl ale bezúplatně nabyt od fyzické či jiné právnické osoby dochází k aplikačnímu problému. Pořizovací ani skutečná hodnota tohoto předmětu totiž není známa. Logickým by se tak zdálo řešení, kdy dojde pouze k evidenčnímu rozšíření dosavadní sbírky o nový předmět, přičemž účetní hodnota sbírkového fondu zůstane nezměněna. Mnoho muzeí a galerií tak, a nutno říci, že v souladu s § 25 odst. 1, písm. k) zákona o účetnictví, rovněž postupuje. Ministerstvo financí ČR však v této věci zaujalo rozdílnou interpretaci, dle které bezúplatně získané předměty nemohou být bez dalšího zařazeny do existujících sbírek, nýbrž mají být oceněny reprodukční pořizovací cenou a následně účetně zařazeny do položky rozvahy A.II.2. Kulturní předměty. Určení reprodukční pořizovací ceny (má se blížit ceně tržní) je přitom vzhledem k originalitě sbírkových předmětů komplikovanou záležitostí. Tuto hodnotu totiž může určit pouze odborník s náležitými zkušenostmi, jehož služby budou značně navyšovat nabývací náklady předmětů, a to především pro malá lokální muzea a galerie.
Ve světle symbolické účetní hodnoty dosavadních sbírek se navíc nutnost určení skutečné hodnoty bezúplatně nabytého předmětu jeví jako neopodstatněná. Způsobuje totiž kromě navýšení administrativní zátěže také další aplikační dvojkolejnost, která je problematická z pohledu základních účetních zásad a objektivity vedení účetnictví při jeho srovnání mezi jednotlivými organizacemi.
Řešení výše rozebraných problémů by však mohlo být zcela jednoduché. Zrušit neúčelnou povinnost muzeí a galerií účtovat o sbírkách muzejní povahy, jsou-li tyto fondy vedeny v CES.
Vlastník či organizace spravující sbírku, mají ze zákona č. 122/2000 Sb. povinnost každoroční inventarizace sbírek (viz bod 1). Nad rámec toho ukládá § 30 zákona o účetnictví obecnou povinnost inventarizace majetku, o kterém je účtováno, a která se uplatní také na kulturní památky, sbírky muzejní povahy a archeologické nálezy. Muzea a galerie jsou tak každoročně povinny provádět dvojí inventarizaci totožného majetku. Každoroční inventarizace sbírek dle zákona o účetnictví je navíc, s ohledem na jejich (stále rozšiřující se) rozsah, takřka nemožná.
Dle názoru naší advokátní kanceláře, je taková úprava z pohledu veřejného zájmu nadbytečná, jelikož ochranu sbírek muzejní povahy zajišťuje dostatečným způsobem komplexní úprava zákona č. 122/2000 Sb. Takovému závěru svědčí také komparace této právní úpravy se zákonem o archivnictví a spisové službě. Archiválie chráněné tímto zákonem jsou dle § 77 odst. 2 vyňaty z povinnosti evidence majetku podle zákona o účetnictví. Přitom správa archiválií a sbírek muzejní povahy jsou si velmi podobné. Nenalézáme proto legitimní důvod pro rozdílnou právní úpravu správy muzejních sbírek.
Tento článek byl publikován ve věstníku Asociace muzeí a galerií ČR.
Zakládáte-li neziskovou organizaci, je třeba vyřešit mnoho otázek, z nichž významnou je i to, jakou právní formu zvolit. České právo nabízí hned několik právních forem vhodných k založení neziskové organizace.
Zobrazit víceV tomto příspěvku právně analyzujeme poměrně rozšířenou praxi sebezaměstnávání ředitelů příspěvkových organizací, tedy situaci, kdy ředitel, z pozice statutárního orgánu, uzavře bez vědomí zřizovatele pracovní smlouvu sám se sebou.
Zobrazit víceV tomto příspěvku navazujeme na předchozí články věnované hospodaření a odpovědnosti příspěvkových organizací a jejich ředitelů. Tentokráte bude pozornost zaměřena na trestní odpovědnost samotných příspěvkových organizací, především pak na její právní ideové základy, na potenciálně páchané trestné činy a na arzenál trestů, které za ně mohou trestní soudy uložit, jakož i na hranice trestání těchto institucí.
Zobrazit více