Zajímalo vás někdy, co přesně znamená pojem autorského díla, a zdali fotografie jsou chráněny autorským dílem? Pokud ano, tak čtěte dále. Přílohou tohoto článku je vzor licenční smlouvy.
Úvodem je vhodné uvést, že autorské právo je v historickém kontextu relativně mladým odvětvím práva civilního, v porovnání se základy soukromého práva (např. smluvního práva nebo práva dědického) kontinentální Evropy, jež byly položeny v antice. Nejznámější je z tohoto hlediska právo římské, které je do dnešních dnů stále pevnou součástí výuky na právnických fakultách. Oproti tomu autorské právo se začíná rodit až s rozšířením knihtisku. První zákony či výnosy poskytující ochranu práv autorů jsou v Evropě přijímány až v 18.století. Historicky bylo na autorské dílo nahlíženo jako na věc, což znamenalo, že jejím zcizením (převedením) na jinou osobu původní vlastník ztrácel všechna práva. V minulosti rovněž platil princip registrace, který se dodnes uplatňuje v jisté podobě i v USA. Jde o to, že autorské právo vznikalo a mohlo být uplatňováno k dílům až okamžikem jejich registrace ve speciálních rejstřících.
Náš autorský zákon je však postaven na zcela jiných principech. Jedná se o následující principy: (i) autorské právo nepřechází s věcí, jejímž prostřednictvím nebo v níž autorský počin vyjádřen; (ii) autorské právo vzniká bez ohledu na jakoukoliv registraci (vzniká okamžikem, kdy je autorský počin vyjádřen v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě); (iii) autorské právo je nepřevoditelné (autor může poskytnout pouze oprávnění k výkonu práva dílo užít, tj. poskytnout licenci, autor však nemůže svá práva beze zbytku postoupit na jiného); a (iv) autorské právo svědčí vždy autorovi – autorem může být pouze člověk, nikoliv právnická osoba.
Autorský zákon vymezuje autorské dílo jako dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam.
Aby tedy dílo bylo chráněno, tak musí splňovat tři znaky. Prvním z nich je jedinečnost. Tou se má na mysli zejména odlišnost od ostatních děl. Pokud je nějaké dílo totožné s dílem vytvořeným dříve, tak se již nemůže jednat o dílo chráněné autorským zákonem. Vznik dvou zcela stejných děl je navíc málo pravděpodobný. Nejčastěji se tak u dvou totožných děl bude jednat o případ „originálu“ a „kopie“ (tj. rozmnoženiny).
Druhým z nich je tvůrčí činnost. Tu lze chápat jako jednání, které je postaveno na osobních vlastnostech autora. Autor tak tímto dílo dává svůj osobitý charakter. Proto např. nejsou za dílo považovány různé výstupy z počítačových programů (typicky díla vytvořená počítačem bez zásahu člověka nebo záznam z bezpečnostní kamery).
Třetím znakem je objektivně vnímatelná podoba. Podstatu tohoto znaku lze snadno dovodit již z významu jeho slov. Lze však doplnit, že autorské dílo nemusí být hmotnou věcí. Postačí tak, aby autorské dílo bylo ve vnímatelné podobě vyjádřeno. Dobrým příkladem může být hudební skladba, kdy stačí její pouhé zahrání, aby naplnila tento znak.
Zajímavou otázkou je okamžik vzniku autorskoprávní ochrany k dílu, resp. od kterého okamžiku je autorské dílo chráněné. Autorský zákon výslovně uvádí, že právo autorské k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. To je právě vyjádřením výše uvedeného principu, podle nějž není ke vzniku autorskoprávní ochrany žádné registrace, ani jiného formálního jednání. Není dokonce třeba ani uvádět copyrightovou doložku (zpravidla znak © a jméno autora, popř. i rok uveřejnění).
Autorská díla mohou mít různou podobu. Výčet v zákoně je demonstrativní (příkladmý). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. Za dílo se považuje též počítačový program, fotografie a výtvor vyjádřený postupem podobným fotografii, které jsou původní v tom smyslu, že jsou autorovým vlastním duševním výtvorem. Autorským dílem tak mohou být i díla v tomto výčtu neuvedená, pokud budou splňovat výše uvedené znaky. Dílem podle autorského zákona není zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě.
Právo autorské se vztahuje na dílo dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu a jmen postav, pokud splňují výše uvedené podmínky. Pokud lze tedy jednotlivou část díla oddělit tak, že bude stále představovat samostatné dílo, tak bude požívat autorskoprávní ochrany. Např. se může jednat o literární postavu (Ferda Mravenec) nebo jednotlivý hlas v partituře (fagot). Stejně tak nedokončený obraz bude požívat autorskoprávní ochrany.
Předmětem práva autorského je také dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka. Doktrinálně je takové dílo označováno jako odvozené dílo. Kromě překladů se bude typicky jednat o různé hudební úpravy druhu aranžmá a variace. Dle zákona však není dotčeno právo autora zpracovaného nebo přeloženého díla. Tím autorský zákon vyjadřuje nutnost získat souhlas původního autora. Pokud ovšem dojde k využití myšlenky obsažené v původním díle (námětu), tak tato nepodléhá autorskoprávní ochraně, a bude se proto jednat o volné užití díla.
V oblasti muzejnictví a galerijnictví bude obzvláště zajímavé vymezení díla souborného. Pod ním autorský zákon rozumí sborník, jako je časopis, encyklopedie, antologie, pásmo, výstava nebo jiný soubor nezávislých děl nebo jiných prvků, který způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu splňuje podmínky pro vznik autorskoprávní ochrany. Dílo souborné se tedy vyznačuje především tvůrčí činností vyjádřenou volbou jeho jednotlivých součástí (např. uměleckých děl) a jejich uspořádáním (např. výstava k uměleckému směru). Stejně jako v předchozím případě je k zařazení díla do souboru třeba získat svolení držitele majetkových práv k dílu.
Na závěr pojednání k autorskému dílu lze ještě doplnit, jak bude postupováno v situaci, kdy dílo bude mít více autorů (spoluautorství). V situacích, kdy jediné dílo vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů, tak tito vykonávají autorská práva společně (slovy zákona společně a nerozdílně). Činnost však nemusí být současná, může probíhat i postupně před dokončením díla (typicky sepisování scénářů více autory, kteří do něj provádějí postupné úpravy). Spoluautorem naopak není ten, kdo ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy nebo poskytnutím dokumentačního nebo technického materiálu, anebo kdo pouze dal ke vzniku díla podnět. Pokud tedy třeba někdo navrhne téma výstavy (např. Japonsko pohledem evropských výtvarných umělců v čase), tak není autorem (též i z toho důvodu, že myšlenky nepožívají autorskoprávní ochrany). Stejně tak nebude spoluautorem zaměstnanec muzea zavěšující obraz na výstavě.
Autorský zákon výslovně ve svém výčtu děl uvádí i dílo fotografické. Za dílo se též dle zákona považují fotografie, které jsou původní v tom smyslu, že jsou autorovým vlastním duševním výtvorem. Vedle toho se za dílo považuje i výtvor vyjádřený postupem podobným fotografii.
Na základě této úpravy je fotografie doktrinálně dělena do tří skupin. Jedná se o fotografie mající podobu (i) jedinečných autorských děl (např. ateliérová portrétní fotografie, umělecké a vybrané reportážní fotografie), (ii) původních autorských děl (ilustrační fotografie, dokumentační fotografie z archeologických vykopávek, dokumentační fotografie ulice ve městě, dokumentační fotografie vernisáže atp.), a (iii) fotografie, které nejsou autorskými díly (strojově vytvořené průkazové fotografie nebo fotografie pořízené z bezpečnostních zařízení).
Z praktického hlediska je zajímavé především rozlišení mezi fotografiemi chráněnými autorským zákonem (skupina (i) a (ii)) a fotografiemi nechráněnými (skupina (iii)). K této problematice se již vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozhodnutí Eva-Maria Painer proti Standard Verlags GmbH a další. Předmětem rozhodnutí sice byla portrétní fotografie, avšak závěry z rozhodnutí jsou obecně uplatnitelné na jakoukoliv fotografii.
Z tohoto rozhodnutí jasně vyplývá, že autorské právo lze uplatnit pouze ve vztahu k předmětu (zde tedy fotografii), který je původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem, přičemž o vlastní duševní výtvor autora se jedná tehdy, odráží-li jeho osobnost. Touto poněkud složitou právnickou formulací chtěl soud říci, že fotografie je chráněna, když při jejím pořizování mohl autor vyjádřit své tvůrčí schopnosti prostřednictvím rozhodnutí učiněných na základě své tvůrčí svobody.
Autor fotografie tak dle rozsudku může učinit rozhodnutí na základě své tvůrčí svobody několika způsoby a v různých fázích jeho realizace. V přípravné fázi může autor např. zvolit kompozici, v případě fotografického portrétu pak např. postoj fotografované osoby nebo osvětlení. Při snímání fotografie pak může zvolit rámování, úhel snímku, nebo také vytvořenou atmosféru. Konečně při výtisku snímku může autor zvolit mezi různými existujícími technikami vyvolání tu, kterou si přeje použít, nebo také případně využít programového vybavení. Prostřednictvím těchto jednotlivých rozhodnutí tak může autor fotografického snímku vytvořenému dílu vtisknout svůj „osobní dotek“.
V praxi jsme již řešili případ, zdali je možné pořídit fotografii obrazu starých mistrů a zdali je taková fotografie autorským dílem. Předpokládejme, že u daného obrazu již uplynulo 70 let od smrti autora, a není tak již chráněn majetkovými autorskými právy. Takový obraz lze užít volně, avšak je však nutné respektovat osobnostní práva. Respektováním osobnostních práv se rozumí, že po smrti autora si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu, dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu a musí být uveden autor díla, pokud nejde o dílo anonymní. Lze tak prohlásit, že u uvažovaného obrazu nic nebrání pořízení jeho fotografie. Taková fotografie bude potom chráněna autorským zákonem (viz výše).
Zajímavý byl rovněž dotaz, jestli je chráněna elektronická podoba fotografie vzniklá z převedení fotografie do elektronické podoby (např. pomocí scanneru). Zde je odpověď překvapivě jednoduchá. Jakékoliv rozmnoženiny fotografie (tj. i v elektronické podobě) nejsou autorským dílem ve smyslu autorského zákona. Nesplňují totiž znaky autorského díla - nejedná se o výsledek tvůrčí činnosti autora a chybí jim prvek jedinečnosti (individuality). Spíše bude tedy třeba dbát na to, aby nedošlo k porušení autorského práva ve vztahu k fotografii, tj. aby rozmnoženina byla držitelem vytvořena oprávněně (obvykle na základě licence).
Zakládáte-li neziskovou organizaci, je třeba vyřešit mnoho otázek, z nichž významnou je i to, jakou právní formu zvolit. České právo nabízí hned několik právních forem vhodných k založení neziskové organizace.
Zobrazit víceV minulém článku jsme se věnovali známému případu vytěžování webových stránek hiQ v. LinkedIn. Nyní na tento článek navážeme, a podíváme se na právní úpravu spojenou s vytěžováním dat.
Zobrazit více