Cílem tohoto článku tak je zmapovat některá úskalí související s uzavíráním smluv ohledně počítačových programů, a to jak z pohledu objednatele/kupujícího, tak i dodavatele/prodávajícího.
Počítačový program je dle českého i evropského práva považován za literární dílo, které autorovi díla zaručuje určitá osobnostní a majetková práva, se kterými může nakládat tak, jak uzná za vhodné. Na druhou stranu, pokud dojde k neoprávněnému zásahu do díla nebo jeho neoprávněnému užití, může se autor domáhat zejména občanskoprávních nároků (zejména právo na zaplacení přiměřeného zadostiučinění nebo vydání bezdůvodného obohacení, které u počítačových programů mohou dosahovat i několika milionů korun).
V článku „Lze legálně vytvořit konkurenční počítačový program aneb dovolené a nedovolené zásahy do počítačového programu“ jsme se zabývali zejména tím, které zásahy do počítačového programu musí autor strpět a které již jsou neoprávněným zásahem do díla. V daném článku jsme došli k závěru, že pokud konkurent hodlá vytvořit konkurenční program pomocí tzv. black box analýzy původního programu, nedopouští se porušení autorského práva. Black box analýza vychází z principu, že konkurent využije pouze principu a myšlenek původního programu k vytvoření počítačového programu nového, aniž by kopíroval samotný zdrojový kód. Laicky řečeno, konkurent pozoruje chování a funkce původního programu a podle toho vytváří zcela nový zdrojový kód.
Právo na nedotknutelnost počítačového programu (spočívající zejména v zákazu využívat či měnit zdrojový kód k jinými účelu, než k jakému byla udělena licence) spočívá sice na principu, že k jakémukoli zásahu do díla potřebuje třetí osoba výslovný souhlas autora, nicméně toto právo je omezeno zákonnými výjimkami, kdy je autor povinen takový zásah strpět a touto jedinou metodou je právě využití black box analýzy.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že pokud IT firma uzavírá smlouvy s kupujícími/objednateli, měla by věnovat zvýšenou pozornost tomu, zda poskytne výslovně souhlas s možnosti změny zdrojového kódu či nikoli. Z praxe lze říci, že v drtivé většině případů tato problematika není smlouvami jakkoli řešena; v takovém případě se však uplatní zákonná ustanovení, což prakticky znamená, autor souhlas se zásahy do počítačového programu mimo zákonné výjimky nedal. Zamyšlení se nad tím, zda autor dá souhlas s prováděním zásahů do počítačového programu, může mít několik rovin. Pokud souhlas poskytnut není, znamená to, že kupující/objednatel počítačového programu či držitel licence jsou nuceni jakékoliv aktualizace či případné změny v počítačovém programu řešit pouze přes autora počítačového programu. Vytváří se tedy smluvní závislost na jednom subjektu z důvodu neschopnosti sám změnit či zpřístupnit dílo vytvořené dodavatelem bez jeho souhlasu a poplatků, což může způsobovat jednak v budoucnu značné problémy, ať již s kvalitou díla nebo i cenou za takové služby. Tuto situaci označujeme jako vendor lock-in. Tato závislost způsobuje největší problémy zejména veřejným zadavatelům, kteří v důsledku nedostatečné znalosti této problematiky uzavřou smlouvu v rámci veřejné zakázky a následně z důvodu závislosti uzavírají dodatky ke smlouvě mimo režim zadávání veřejných zakázek, za což jsou následně potrestáni pokutou od Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ve výši několik milionů korun. Skutečnost, že závislost na jednom dodavateli není téměř nikdy (pokud ovšem nejste právě IT firmou, která je z této závislosti schopná zejména finančně těžit) vhodná, je daná tím, že IT firma není příliš motivována plnit své závazky skutečně kvalitně, své služby zlepšovat a zejména není nucena své finanční požadavky přizpůsobovat relevantnímu trhu. Jinými slovy, IT firma si nadiktuje podmínky a odběratel je nucen je přijmout, jelikož nemá jinou možnost. Tato závislost však často vyústí v to, že objednatel se snaží najít „skuliny“ ve smlouvě či v zákoně a tuto závislost obejít, což pochopitelně může vytvářet jednak soukromoprávní spory a jednak může vést k zahájení trestního řízení vůči objednateli či jeho zaměstnancům.
Z výše uvedeného důvodu proto doporučujeme se nad touto problematikou řádně zamyslet a stanovit si mantinely případné obchodní spolupráce, která bude výši uvedenou závislost regulovat. Tyto mantinely se do smlouvy mohou promítnout například tak, že závislost na dodavateli bude časově či finančně omezena.
V souvislosti s vývojem či prodejem počítačových programů nerozlučně souvisí to, že IT firma musí být schopna jednoznačně prokázat, že je skutečně držitelem autorských práv. Byť by se zdálo, že taková základní věc je zcela jasná, ve skutečnosti tomu tak nemusí být. Představme si situaci, kdy živnostník působící jako freelancer vytváří počítačové programy na míru svým zákazníkům. Někdy se také v rámci spolupráce podílí na dílčím vývoji počítačových programů i pro IT firmy. Jak tento živnostník prokáže, že je to skutečně on, kdo vytvořil počítačový program? Jak IT firma prokáže, že část vývoje softwaru, na kterém spolupracoval tento živnostník, je autorským jejím a ne tohoto živnostníka? Skutečnost, že IT firma nebo tento živnostník dodá softwarového řešení objednateli ještě přece neznamená, že jej vytvořila tato firma nebo právě tento živnostník. Autorské právo je totiž založeno na základním principu, že autorem díla může být pouze fyzická osoba. Softwarové řešení či počítačové programy však v praxi vyvíjí spíše výlučně právnické osoby. Z toho důvodu je proto důležité se obeznámit s tím, jak tato aktiva řádně chránit tak, aby IT firma byla schopna prokázat autorství svých děl.
Není-li sjednáno jinak, vykonává zaměstnavatel svým jménem a svůj účet majetková práva k dílu, které autor (fyzická osoba) vytvořil v rámci svých povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu či služebního k zaměstnavateli. To samé platí o osobnostních právech k zaměstnaneckému dílu, která sice zůstávají nedotčena, avšak se má za to, že pokud zaměstnavatel vykonává majetková práva k dílu, potom autor (fyzická osoba) svolil ke zveřejnění, úpravám, zpracování včetně překladu, spojení s jiným dílem, jakož i svolení k tomu, aby zaměstnanecké dílo uváděl zaměstnavatel na veřejnosti pod svým jménem.
Nicméně jak vyplývá z výše uvedeného, je možné si tato práva upravit smluvně jinak, tudíž pro objednatele/kupujícího to znamená, že by měl od IT firmy požadovat záruky o tom, že je oprávněn poskytnout licenci k danému počítačovému programu. Tyto záruky mohou být představovány prohlášeními ve smlouvě (příp. i slibem odškodněním v případě, že prohlášení ohledně vykonávání osobnostních a majetkových práv se ukáže jako nepravdivé). Výslovné souhlasy zaměstnanců mohou být součástí smlouvy o dílo jako její přílohy, případně předávacího protokolu k hotovému dílu. Počítačové programy se považují za zaměstnanecká díla i tehdy, byla-li vytvořena autorem na objednávku (tzn. na základě obchodněprávního vztahu), objednatel se pak považuje za zaměstnavatele. Pro zaměstnavatele je také důležité prokázat, že vytvoření počítačového programu bylo součástí náplně práce daného zaměstnance a že byl sjednán platně pracovní poměr po celou dobu vývoje počítačového programu. Pokud dochází k postoupení práv zaměstnavatele na třetí osobu, je nutné, aby s tímto autor (zaměstnanec) vyslovil výslovně souhlas. Jedinou výjimkou, kdy souhlas není potřeba, je převod obchodního závodu.
O kolektivním díle hovoříme v případě, že se na něm podílí více autorů, které je vytvářeno z podnětu a pod vedením fyzické nebo právnické osoby a je uváděno na veřejnost pod jejím jménem, přičemž jednotlivé příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití. V případě, že by se dílo nevytvářelo pod vedením určité osoby a jednotlivé části by byly schopny samostatného užití, potom by se jednalo o spoluautorství a nikoli kolektivní dílo. Počítačové programy se považují za kolektivní díla i tehdy, byla-li vytvořena autorem na objednávku (tzn. na základě obchodněprávního vztahu), objednatel se pak považuje za zaměstnavatele. Zároveň platí, že jestliže bylo kolektivní dílo vytvořeno v pracovním poměru, jde o zaměstnanecké dílo.
Jsou-li předmětem díla počítačové programy, databáze či kartografická díla, platí režim tzv. zaměstnaneckého díla a zvláštní právní úprava díla na objednávku se v těchto případech nepoužije.
Mezi majetková práva, která mohou být na základě licence vykonávána třetími osobami patří zejména právo užít dílo, což zahrnuje právo na rozmnožení díla, právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na pronájem či půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla atd. Samotnou licenční smlouvu lze v omezeném nebo neomezeném rozsahu poskytnout oprávnění k výkonu majetkových práv, a to většinou za odměnu. Licenční smlouva vyžaduje písemnou formu pouze tehdy, pokud se poskytuje výhradní licence anebo, má-li být zapsána do příslušného veřejného seznamu (což v případě počítačového programu spíše nepřipadá v úvahu). Doporučujeme však licenční smlouvu uzavírat písemně vždy. Pokud autor či jeho zaměstnavatel poskytnout výhradní licenci, nemá právo poskytnout tutéž licenci třetí osobě po dobu, co výhradní licence trvá. Zároveň se i zdrží autor (IT firma vykonávající za něj autorská práva) výkonu práva poskytnutého licencí, není-li ve smlouvě ujednáno jinak. Pokud objednatel/kupující hodlá poskytnout část licenčního oprávnění i třetí osobě mimo objednatele, musí to být výslovně sjednáno ve smlouvě. To samé se také týká práva postoupit licenci třetí osobě (opět, musí to být odsouhlaseno autorem – IT firmou). Licenční smlouva může být uzavřena na dobu určitou i neurčitou, stejně tak lze licenci omezovat způsobem použitím (v případě počítačových programů nejčastěji počtem zařízení, ve kterých bude počítačový program instalován).Dále je vhodné ve smlouvě uvést územní rozsah licence (nejčastěji na území ČR a případně omezení v počtu pořizování či zhotovování rozmnoženin).
V současné době nejznámější kauzou týkající se porušování autorských práv k počítačovému programu je kauza „OpenCard“, kdy původní poskytovatel softwaru zažaloval Dopravní podnik hl. města Prahy a Hl. město Prahu o několikamilionové částky představující bezdůvodného obohacení spočívající ve skutečnosti, že žalovaní neoprávněně nakládali s počítačovým programem (dekompilovali počítačový program za účelem zjištění zdrojového kódu původního počítačového programu a vytvoření konkurenčního programu), za což by jim měla náležet dvojnásobek odměny, která by byla na získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Příslušný soud, aniž by se zaobíral podstatou věci, zda došlo k neoprávněnému zásahu do počítačového programu, žalobu zamítl z důvodu, že původní poskytovatel softwaru nebyl schopen prokázat své autorství k dílu, resp. konkrétních fyzických osob, které na vývoji počítačového programu po celou dobu spolupracovali.
Z výše uvedeného proto vyplývá, že nároky kladené na prokázání autorství k dílu, resp. právem zaměstnavatele vykonávat práva k dílu za své zaměstnance či osoby spolupracující, jsou více než opodstatněné a každá IT firma by proto měla být schopna prokázat jmenovitě seznam osob, které se na vývoji počítačového programu podíleli s uvedením přesných dat vzniku a zániku smluvního vztahu a s ověřením toho, že se jednalo o jejich náplň (spolu)práce. Pokud IT firma nebude s to prokázat, které fyzické osoby se na vývoji počítačového programu, nemůže být následně v jakémkoli soudním sporu úspěšná a aktivum v podobě tohoto duševního vlastnictví je de facto bezcenné.
Kromě toho, že neoprávněným zásahem do počítačového programu, může autorovi (IT firmě) vzniknout finanční zadostiučinění, může se také na straně narušitele jednat i o přestupek nebo dokonce trestný čin.
Přestupky vymezené autorským zákonem jsem následující:
Základním předpokladem odpovědnosti je přičitatelnost jednání právnické osobě. Právnické osoby totiž nemohou samy projevovat svoji vůli, ale jejich vůle je projevována prostřednictvím jejich zástupců. Proto je k odpovědnosti právnické osoby za přestupek vyžadováno jednání fyzické osoby. Ne každé jednání člověka bude přičitatelné právnické osobě. Dle zákona musí být zjednodušeně splněny následující předpoklady, aby byla právnická osoba pachatelem přestupku:
U právnických osob se uplatní objektivní odpovědnost, protože ke spáchání přestupku ze strany podnikatelů není vyžadováno zavinění. V této souvislosti se někdy hovoří o odpovědnosti za výsledný stav. Jinými slovy, u přestupků se nezkoumá, zda se k jeho spáchání došlo v důsledku úmyslného či nedbalostního jednání. Pokud by byla prokázána odpovědnost právnické či fyzické osoby za některý z výše uvedených přestupků, je možné uložit sankci až 150.000,- Kč. Přestupková odpovědnost zaniká uplynutím 1 roku ode dne spáchání přestupku, pokud je však horní hranice sazby pokuty alespoň 100.000,- Kč, potom promlčecí doba činí 3 roky. Pro úplnost uvádíme, že není možné tentýž subjekt sankcionovat v rámci přestupkového a zároveň trestního řízení za stejný skutek (porušení autorských práv), jelikož by se jednalo o porušení základní právní zásady zakotvené v českém právním řádu ne bis in dem („ne dvakrát o tomtéž“). V praxi proto často dochází k tomu, že Policie ČR jednak nemusí zahájit trestního stíhání, ale také může věc předat přestupkové komisi. Nicméně mohou vedle sebe být vedena civilní soudní řízení a trestní či přestupkové řízení.
Jedna ze základních zásad trestního odpovědnost osob dle trestního zákoníku je, že na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech v souladu s pomocnou (subsidiární) úlohou trestního práva v právním řádu a ve společnosti. Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze proto uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jinými slovy, odpovědnost za trestný čin je obecně chápána jako prostředek ultima ratio, tedy protiprávní jednání nelze sankcionovat jinak, než uloženým postihem (trestem) stanoveným v pravomocném soudním rozhodnutí.Předpokladem trestní odpovědnosti je proto jednak společenská závažnost protiprávního jednání a jednak zavinění u fyzických osob (úmyslné či nedbalosti) nebo přičitatelnost jednání u osob právnických. Dalším předpokladem trestní odpovědnosti je, že protiprávní skutek je trestným činem vymezeným v trestním zákoníku. Porušením autorského práva, ať již způsobené jednáním v podobě domnělého kopírování zdrojového kódu či jiného zásahu do počítačového programu, např. pomocí dekompilace, proto může být v krajním případě posouzeno jako trestný čin. Z vymezených trestných činů přichází v případě neoprávněného zásahu do počítačového programu trestný činu podle § 230 trestním zákoníku – neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči dat anebo § 270 trestním zákoníku – porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi, za což hrozí trest odnětí svobody až 8 let v případě, že tím byla způsobena autorovi (IT firmě) škoda nejméně ve výši 500.000,- Kč Předmětem ochrany u trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 trestním zákoníku je primárně ochrana integrity a dostupnosti počítačových dat a systémů. Ochrana je zde poskytována počítačovým datům a počítačovým programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu, správnost dat, a konečně chrání před neoprávněným užíváním uložených počítačových dat. Získáním přístupu se rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Neoprávněným užitím dat (neboli počítačovou špionáží) je jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Neoprávněné bude takové užití, které je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. U trestného činu podle § 270 trestním zákoníku je předmětem ochrany samotné právo k autorskému dílu – počítačovému programu. Jak již však bylo řečeno výše, ne všechny neoprávněné zásahy do počítačového programu, tj. ty, ke kterým nedal oprávněný subjekt souhlas, musí být posouzeny jako trestný čin. Posouzení, zda se jedná o trestný čin však může posoudit pouze příslušný soud. Česká judikatura je však v této oblasti poměrně skoupá.
V souvislosti s možností zasahovat do zdrojového kódu počítačového programu, která musí být výslovně ve smlouvě s poskytovatelem počítačového programu ujednána, zmiňujeme také možnost se využití softwarové úschovy v případě, že kupujícímu/objednateli nejsou jako součástí díla předány i zdrojové kódy k počítačovému programu. Softwarová úschova funguje na principu toho, že zdrojové kódy včetně případných pravidelných aktualizací, je poskytovatel softwaru povinen uložit do úschovy a schovatel je povinen tento předmět úschovy kupujícímu/objednateli vydat za předem stanovených podmínek, např. v případě prohlášení úpadku poskytovatele, po uplynutí určitého času, úmrtí autora, pokud poskytovatel vstoupí do likvidace, pokud dojde k ukončení smlouvy, pokud přestane poskytovat autor technickou podporu atd. Nastavení tzv. vydávacích podmínek je otázkou vzájemné obchodní dohody. Kromě standardního způsobu úschovu u notáře či advokáta za využití zvoleného nosiče dat (USB, CD) lze však využít sofistikovanější způsoby – cloudové řešení nebo datové úložiště u specializovaných poskytovatelů. Tyto způsoby zaručí datovou integritu a neporušitelnost dat. Kromě toho úschova může minimalizovat rizika ze ztráty či zničení zdrojových kódů v důsledku havárií, chyb, selhání lidského faktoru či sabotážní činnosti zaměřené proti IT firmě, ať už ze strany třetích osob či vlastních zaměstnanců.
Příspěvková organizace je coby specifický samostatný typ právnické osoby je zřizována obcí, krajem nebo státem, aby naplňovala účel stanovený ve zřizovací listině. Jde sice o samostatnou právnickou osobu, ale zároveň je v mnohých aspektech zákonem sešněrována.
Zobrazit vícePrávní nauka říká, že darování je dvoustranné právní jednání, na základě kterého dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a dárce dar nebo jeho nabídku přijímá. Darování je založeno na dobrovolnosti a smluvní volnosti. Speciální úprava § 2067 občanského zákoníku však stanoví, že darování v sociálních službách je za určitých okolností neplatné. Jaké jsou důsledky a limity tohoto ustanovení?
Zobrazit vícePříspěvková organizace zprostředkovaně hospodaří s majetkem zřizovatele k naplnění účelu, ke kterému byla zřízena. V rámci této činnosti se na ni uplatní jak obecná, tak speciální zákonná úprava porušení rozpočtové kázně. Tento článek se zabývá analýzou rozdílných režimů sankcí za porušení speciální a obecné rozpočtové kázně příspěvkovou organizací zřízenou územně samosprávným celkem, jakož i dostupnými moderačními a opravnými prostředky.
Zobrazit více