Prevenční povinnost muzeí a galerií

Obecná a zvláštní prevenční povinnost

Předtím, než vůbec začneme pojednávat o tom, co se změnilo, je vhodné ujasnit si, co je vlastně zákonná prevenční povinnost. Zákonnou prevenční povinnost dělíme na obecnou a zvláštní. Pod pojmem obecné nebo generální prevenční povinnosti se skrývá povinnost každé fyzické i právnické osoby chovat se v běžném životě tak, aby nebylo neopodstatněně zasaženo do svobody, života, zdraví nebo vlastnictví jiného. Jinými slovy, generální prevenční povinnost zakládá odpovědnost každého za své konání, jímž aktivně ovlivňuje okolí a může zasáhnout do právní sféry jiného. Jakkoli výše uvedené možná zní komplikovaně, s příklady takového jednání se setkáváme denně, ať už se jedná o škodu způsobenou vylitím kávy na oděv cestujícího v tramvaji, nezvládnutím situace při řízení vozidla a způsobením škody jiným účastníkům provozu nebo poškozením hodnotného uměleckého díla neopatrností způsobenou podnapilým stavem.
Existuje však i situace, za níž vznikne odpovědnost za pouhé nekonání nebo opomenutí určitého jednání. Ta je podmíněna takzvanou zakročovací povinností uloženou zákonem (i) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, (ii) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, potažmo (iii) tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Typickými adresáty této odpovědnosti jsou například vlastníci budov, rodiče a děti navzájem nebo lékaři vůči kolabujícím spolucestujícím v tramvaji. Škodné události a odpovědnost za ně jsou pak vždy vykládány optikou povahy věci, zvyklostmi soukromého života, místních poměrů a konkrétních okolností vzniku újmy.
Odlišný odpovědnostní režim v závislosti na tom, zda újma vzešla z aktivního či pasivního jednání škůdce, vychází z obecného pravidla, že každý by měl odpovídat za své konání - avšak požadovat, aby někdo zakročil na ochranu jiného, ačkoli se sám na vzniku újmy nijak nepodílel, je možno pouze ve specifických případech. Odpověď na otázku, který z odpovědnostních režimů na určitou situaci dopadá pak v praxi nemusí být vždy zcela jednoznačná a bude záviset na skutkovém stavu konkrétní situace. Není pak ojedinělé, že výsledná odpovědnost bude založena kombinací porušení prevenční povinnosti jak konáním, tak opomenutím jiného konání. Příkladem takové situace by byla například škoda způsobená výbuchem plynu, za který je odpovědný vlastník bytového domu, který neodborně manipuloval s přívodem plynu (aktivní jednání), tím vytvořil nebezpečnou situaci (vznik zakročovací povinnosti), kterou se rozhodl však ignorovat (omisivní porušení povinnosti).

Co na to Nejvyšší soud?

Jak jsme uvedli výše, skutkový stav případu je nejdůležitějším meřítkem pro stanovení odpovědnosti. Co se tedy vlastně stalo?
Předmětem celého sporu byla domnělá odpovědnost provozovatele za zranění, které si způsobila sama žalobkyně, když během nákupů zakopla o poškozenou podlahu na jinak neporušeném a hladkém povrchu dlažby v nákupní galerii. Tato poškozená část podlahy byla přitom překryta plastovou deskou a označena lepicí páskou (ohledně toho, zda se jednalo o speciální žlutočernou výstražnou pásku či nikoliv se strany přely po celou dobu sporu), která byla v době zranění zřejmě již zašlá, špinavá, tedy celkově hůře viditelná. Soudy pak především posuzovaly, jaká prevenční povinnost se na provozovatele nákupní galerie uplatňuje a jakým způsobem má být taková nerovnost v nákupní galerii označena, aby vyhověla prevenční povinnosti. 
Zatímco Obvodní soud pro Prahu 2 i odvolací Městský soud v Praze totožně zamítly žalobu, Nejvyšší soud dal žalobkyni částečně za pravdu, rozhodnutí soudů zrušil a celou věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Jeho hlavním argumentem přitom bylo, že pro návštěvníky pasáže s obchody je typické, na rozdíl od chodců na chodníku, že věnují zvýšenou pozornost spíše obsahu výloh než nečekaným nerovnostem podlahy. S odkazem na výše nastíněné zásady prevenční povinnosti je pak namístě očekávat, že provozovatel nákupní galerie označí snadno přehlédnutelnou nerovnost na jinak neporušeném a hladkém povrchu podlahy natolik zřetelným způsobem, aby ji zaregistrovali i procházející návštěvníci galerie, kteří jsou soustředění na prezentované nabídky prodejců. Nejvyššímu soud tak nezbylo než souhlasit se žalobkyní, která od počátku zdůrazňovala především nedostatečnost opatření přijatých provozovatelem k označení překážky.

Praktické důsledky a jejich relevance pro muzea a galerie

Vrácení celého případu zpět prvostupňovému soudu ve spojení se zarputilostí žalobkyně domoci se svých práv znamená, že do finálního rozhodnutí ve věci může být ještě daleko. Vyslovený názor Nejvyššího soudu České republiky by však měl být výstrahou pro všechny majitele a provozovatele budov, že prosté označení překážky na podlaze nemusí být dostačující pro zproštění odpovědnosti za případnou újmu. Osud této žaloby by pak měli sledovat i provozovatelé muzeí a galerií, jelikož i návštěvníci těchto prostor, stejně jako u nákupních galerií, jsou motivováni k soustředění své pozornosti na vystavená díla a nikoli na podlahu prostor galerie. Jakkoli tedy tato žaloba může působit poněkud bizarním, řekněme americkým dojmem, doporučujeme v mezičase označovat poškození, opravy a neočekávané překážky excesivně zřetelným způsobem, ideálně barevně odlišitelným značením ve výši očí. V případě galerií a muzeí navíc do úvahy přichází rovněž doplňující upozornění u vstupu do místnosti, ve které hrozí návštěvníkům nebezpečí zranění.

Tento článek byl publikován ve věstníku Asociace muzeí a galerií. Rozhodnutí od té doby potvrdil i Ústavní soud.